Tomáš Tichý: myšlenková linie je pro mě vždycky podstatná

Tomáš Tichý je jedním z výrazných současných figurativních malířů, jehož tvorba se často dotýká střetu přírody a člověka, nadřazení ekonomických zájmů nad sociální a ekologické. I když jsou v jeho dílech často složitá témata, snaží se o to, aby byla vyvažována “pozitivními” malířskými prostředky, kterými tak zachovává naději. Více o jeho konceptu a malířství se dozvíte v našem rozhovoru.

S malířem a restaurátorem Tomášem Tichým jsem se sešli v jeho novém ateliéru na Žižkově, nedaleko Nákladového nádraží Žižkov. Musím podotknout, že jsme se tak stali prvními oficiálními návštěvníky. Naše povídání probíhalo ve velmi přátelském duchu, jelikož Tomáše již několik let znám. Vyprávěl mi o své současné tvorbě a jejím vývoji. Také jsem zjistila, co je pro něj v jeho práci nejdůležitější, kdo nebo co jej nejvíce v tvorbě ovlivňuje nebo čí názor je pro něj ohledně jeho malování nejdůležitější. Dozvíte se více o autorově spolupráci se sochařem Ondřejem Olivou. Zajímalo mě, jak vidí do budoucna svojí kariéru uměleckého restaurátora a jak se vyvíjí jeho malování. Nesmím také zapomenout, že se Tomáš stal v současné době finalistou prestižní ceny Celeste Prize v Itálii. To vše a mnohem více se dozvíte v následujícím rozhovoru...

Tvé obrazy jsou často plné exprese i kritického pohledu na společnost. Jak bys svou tvorbu charakterizoval ty?

Moje obrazy se pořád vyvíjejí. Není to nic konečného. Baví mě experimentovat a zkoušet nové věci. Ta expresivní poloha, o které mluvíš, pro mě byla klíčová zejména na poslední výstavě v Chemistry Gallery, a vlastně to byla taková odbočka. V tuto chvíli přichází zase zpětné hledání trochu klidnější formy. Obsahy zůstávají, ale forma se zklidnila.

.Co je pro tebe v tvé práci to nejdůležitější?

Malba je mojí součástí. Dělám ji už docela dlouho, takže  je to pro mě přirozená věc, bez které bych nemohl fungovat. Když dlouho nemaluji, což se naštěstí moc často nestává, tak bývám protivný a nesnesitelný. Nejdříve sám sobě, potom okolí. Malba je pro mě činnost, při které nacházím sám sebe a třídím si myšlenky. Zároveň pro mě znamená radost a objevování nových věcí. Vždy se dá přinést něco nového, jak formálně, tak obsahově – což ale samo o sobě nemusí být podstatné. Pan prof. Kříž nás na AVU učil, že umělecké dílo by mělo splňovat tři základní principy - mělo by být pravdivé, krásné (ať už jakýmkoli způsobem) a mělo by vycházet z dobového kontextu. To je rámec, který jsem přijal. Myslím, že  v dnešní době je nejtěžší vyrovnat se hlavně s pravdivostí.

Kdo nebo co tě při hledání inspirace ovlivňuje?

Hodně mě ovlivňuje okolí, ve kterém se pohybuji, například každodenní cestování do ateliéru. Věci a situace, které vidím opakovaně, se mi stávají zástupnými symboly. Ty pak kolážovitě používám v obrazech. Zajímají mě momenty, které jsou typické pro naši společnost. Často se mi do obrazů dostávají sociální témata.

Jak probíhá proces vzniku tvých maleb?

Je to různé. Často již mám ale na začátku nějakou vizi. Pak kreslím a fotím, nebo hledám vhodné reálie ve městě či fotky ve své databázi, nebo na internetu. Na plátně se pak obsah a formu snažím sjednotit. Hledám atmosféru. Během vlastního malířského procesu pak často dochází k řadě změn.


Na své nedávné výstavě v The Chemistry Gallery, jsi ztvárnil ve svých dílech citlivé téma problematické stránky životního prostředí. Co tě k tomuto vedlo? A jaký vztah máš k životnímu prostředí sám?

V malbě se často dotýkám střetu přírody a člověka, nadřazení ekonomických zájmů nad sociální a ekologické. Na výstavě v Chemistry byly vystaveny obrazy, v nichž jsem kombinoval přírodní prvky s architekturou. V jednom obraze jsem do tohoto rámce umístil   figuru malé holčičky, která ztělesňuje křehkost a zranitelnost člověka jako takového. Je tam jako zástupce lidstva, kterému postupně dochází nějakého stupně poznání, ale ještě není rozhodnuto, jakým směrem půjde dál. Nastává doba, kdy si uvědomujeme, že cesta, po které jsme několik desetiletí šli, není tak úplně dobrá. Víme už o některých chybách, ale zároveň nejsme schopni radikální změny. Tohle je moment, který často zobrazuji. I když jsou v mých obrazech často dost těžká témata, snažím se o to, aby byla vyvažována “pozitivními” malířskými prostředky, kterými tak zachovávám naději.

Na zmíněné výstavě bylo dost silně znát, že u tebe  koncept hraje důležitou roli. Jakým způsobem přemýšlíš o svém umění?

Vždycky se slovu umění (v souvislosti s tím, co dělám) snažím vyhýbat. Bližší je pro mě pojem obraz či malba. Myšlenková linie je pro mě vždycky podstatná. Zastávám názor, že obraz, navíc v dnešní době, není jen dekorativní záležitost. Vždy by měl mít obsah, i když někdy skrytý. Není totiž nutně důležité, aby divák porozuměl všemu. S profesorem Rittsteinem jsme se kdysi bavili o tom, že některé věci nemusí být jasné ani malíři. To jsem nemohl dlouho pochopit a vstřebat, ale postupně mu dávám za pravdu. Někdy se totiž malíř dostává pod povrch věcí nevědomě. Teprve později třeba zjistí další souvislosti, které se s tím tématem pojí a které do obrazu zařadil zcela automaticky.

Necháváš si do malování od někoho mluvit? Čí názor je pro tebe důležitý?

Jsem obklopen kamarády, kteří prošli akademií a jejich názorů si vážím. Během studijních let jsem si také vždy vážil názoru některých profesorů, zvláště pana Berana, Rittsteina, Kříže a Strettiho. Líbí se mi, že v malbě – stejně jako v životě - neexistuje jen jedna pravda. Naopak je těch pravd mnoho, mnoho různých výrazových prostředků a náhledů. Vždy jsem se tak snažil  vytáhnout si z několika podnětu to, co je pro mě podstatné. Tímto způsobem se snažím vstřebávat i rady, co přichází z okolí. Některé přijmu a některé ne. Hledám si tak svou vlastní cestu a výtvarný názor. Upřímné kritiky si vážím, i když někdy dokáže dost naštvat i zabolet.. Je ale důležité se nad ní zamyslet a postavit se k ní čelem.

Spolupracuješ často se sochařem Ondřejem Olivou.  Hodně zajímavý mi přišel společný projekt výzdoby vodní elektrárny v Semilech. Jaký potenciál vidíš v tomto uměleckém partnerství?

Ondra je výborný sochař a kamarád, se kterým jsme toho už hodně zažili. V jeho sochách se objevují podobné obsahy jako v mých malbách, i když ztvárněné jinými výrazovými prostředky. Zmínila jsi elektrárnu v Semilech, kde jsme pomalovali téměř dvěstě čtverečních metrů zdi. Snažili jsme se malířskou iluzivní zkratkou zachytit vodu v různých podobách. Jelikož to byla vodní elektrárna, tak tam ani jiné téma nemohlo fungovat. Sáhli jsme si při práci na dno, protože jsme pracovali z lešení a ve výšce.  Práce od rána do večera po mnoho dní  a nepřetržitý řev turbín. To byla jedna z prvních věcí, která nás stmelila dohromady. Pak přišly další projekty. Teď přemýšlíme o společné výstavě, kde bychom propojili v jednom objektu sochu a malbu - zatím o tom jednáme s jednou galerií. Každopádně s Ondrou počítám i do budoucna.

Na Akademii jsi studoval obor restaurátorství u profesora Karla Strettiho. Bereš tuto skutečnost jako výhodu nebo handicap?

Rozhodně jsem za to moc vděčný. Chtěl jsem studovat malbu v celé její šíři, poznat historické techniky a studovat staré mistry. A to dnes bohužel v jiném ateliéru nelze. Během restaurátorského studia jsem je měl možnost kopírovat v Národní galerii. Kromě toho, že vám tato zkušenost dá dosti široký malířský a technologický základ, naučí vás také pokoře. V technice malby se vždy odrážela a odráží základní filozofie doby. Když jsem maloval gotickou technologickou kopii, uvědomoval jsem si velmi silně, jak jiné priority tehdy lidé měli, úplně jinak např. vnímali čas a duchovní prostor. Současně s restaurováním jsem maloval. Konzultoval jsem s profesory Rittsteinem, Beranem a Křížem. Jejich názory jsem vstřebal a pokračoval dál v malování. Někdy ve třeťáku jsem přemýšlel, jestli nepřejít do “volného” ateliéru.  Nakonec jsem si ale uvědomil, že v ateliéru restaurování mám nejlepší zázemí, nejvíc prostoru, a že mi to umožňuje naučit se věci, které se nedozvím nikde jinde. Tak jsem zůstal a na konci jsem měl dvě diplomky.

V současnosti se ale věnuješ převážně autorské tvorbě. A co restaurování? Pověsil jsi ho na hřebík?

Když přijde krásný obraz který potřebuje restaurování, tak se tomu nebráním – mám tu práci rád. Malba vlastních věcí je pro mě ale naprosto zásadní. Nemůžu bez toho být. Je to taková moje droga, se kterou nemůžu a hlavně ani nechci přestat. Maluji denně. 

Na čem zrovna teď pracuješ?

Poslední půlrok jsem  pracoval na kolekci obrazů pro výstavu v Pražském domě v Bruselu. Připravoval jsem pro tuto výstavu převážně střední a menší formáty, které vyplývaly z dispozice galerie. Časem bych pak rád tyto obrazy vystavil, třeba v trochu pozměněné sestavě, i v doma. Nechci ale předbíhat. Také jsem se teď dostal do finále Celeste Prize. Je to poměrně prestižní italská mezinárodní soutěž. V tuto chvíli jsem mezi deseti finalisty v kategorii malba a grafika. V prosinci bude vyhlášení hlavní ceny v Římě. Tak uvidíme. Ale už to, že jsem se dostal do tak úzkého okruhu finalistů, beru jako velký úspěch.

S jakým obrazem ses na soutěž přihlásil?

Obraz se jmenuje Bilboard I. Což je taková moje vnitřní malířská revize. Na tom obrazu  jsem namaloval sebe, jak maluju na bílé plátno bílý billboard. Dotýkám se zde tématu autenticity ve výtvarné kultuře a zároveň používám billboard jako konzumní ikonu. Důležitá tam pro mě byla i jakási kontemplativní světelná atmosféra. Malíř tam chudák sedí před prázdným plátnem, které je vlastně vynechaný podklad, takže skutečná malba je všude kolem, jen ne na plátně samotném.  

Máš nějakou tvůrčí metu, které bys chtěl dosáhnout?

Jsem  spokojený, že můžu každý den malovat. Samozřejmě mě těší, když vidím jakoukoliv pozitivní odezvu na mou práci. Mám pocit, že v poslední době se něco hnulo směrem kupředu. Letos jsem zaznamenal i dobrou odezvu v Lipsku a Bruselu, kde jsem měl výstavy, zúčastnil jsem se sympozia Ars For Art na Slovensku a v prosinci bude výstava finalistů Celeste Prize v Římě, tak vidím nějakou vzestupnou tendenci. Mám radost, že se věci hýbou, zároveň se ale snažím nezabývat se myšlenkami na úspěch. To by mohlo kazit obrazy. Neobesílám galerie a nevnucuji se s portfoliem. Všechny akce, které jsem letos měl, přišly z venčí. Nedělám to kvůli penězům nebo slávě, ale proto, že to prostě potřebuji k životu a vidím v tom nějaký smysl.

Budu ti držet palce, ať uspěješ na soutěži. Děkuji ti za rozhovor a těším se na další setkání.

Taky moc děkuji.

Bio o malíři:

Tomáš Tichý (1984) vystudoval Užitou malbu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově . Poté nastoupil na Akademii výtvarných umění, kde navštěvoval Restaurátorskou školu malířskou pod vedením prof. Karela Strettiho. Během svého studia také absolvoval stáž na Koninklijke Academie voor Schone Kunsten Antwerpen v Belgii. Po absolvovaní Akademie v roce 2011 pokračoval ve své autorské tvorbě. Od té doby měl mnoho samostatných i společných výstav, z posledních můžeme jmenovat například již zmiňovanou expozici v Pražském domě v Bruselu v Belgii. Zúčastnil se také několika uměleckých soutěží. V současné době se stal finalistou mezinárodní prestižní umělecké soutěže CELESTE PRIZE 2013, jejiž vítěz bude znám během prosince 2013. Umělcova tvorba je zastoupena v soukromých sbírkách v Austrálii, Belgii, Itálii, Německu, Rakousku, Slovensku, USA, na Maltě a také v České Republice. Nyní žije v Praze a tvoří ve svém novém ateliéru na Žižkově.


Rozhovor vedla a zpracovala Lenka Štědrová


Fotografie Iva Drdácká (obr. 1,4,6)  a osobní archiv autora (2,3,5,7,8,9) .

 

Více informací na:

www.tomastichy.cz

 

Komentáře

comments powered by Disqus