Martin Vokoun: a tím byl můj osud zpečetěn

Mladý, talentovaný režisér, vůdčí osobnost souboru 3D company a v neposlední řadě také velmi sympatický muž. To, ale nejen to, je Martin Vokoun. O všem, co ho právě zaměstnává, co chystá s 3D company, ale také, co ho zajímá a baví, jsem si s Martinem povídala pro Be In Magazine.

Martine, jak ses vlastně dostal k divadelní režii? Lákala tě tato práce, resp. divadlo, už odmala?

Vůbec ne. Na gymnázium jsem nastupoval s tím, že budu veterinářem a první dva roky jsem si opravdu myslel, že se jím stanu. Velmi záhy jsem však zjistil, že na veterinu bych potřeboval dobře ovládat chemii, což se mi opravdu nedařilo. Takže jsem sen o veterině velmi rychle opustil a začal se orientovat humanitně – na historii, literaturu. Během toho, ve druháku, přišla od zástupce ředitele nabídka, abychom jako třída připravili divadelní představení k výročí 17. listopadu. První kus, který jsem dělal, bylo právě tohle divadlo – parodie na Staré pověsti české. Napsal jsem scénář, režíroval a zároveň v tom hrál, takže jsem si vyzkoušel všechno najednou.

A jelikož se představení líbilo, žádali nás, abychom pokračovali. Takže jsme pak ještě udělali Nebe na zemi od Voskovce a Wericha, parodii na Mrazíka a Krausovo Nahniličko. Díky tomu se o nás trochu začalo vědět a lákali nás do oblastního amatérského souboru, kam jsme se dvěma spolužáky nastoupili.

Ve čtvrťáku jsem si řekl, že mě režie docela baví a zkusím se na ni přihlásit na DAMU. Sice mě všichni odrazovali, že se tam berou starší, zkušenější a s větším rozhledem, ale oponoval jsem jim, že tam půjdu, abych si pak celý život nevyčítal, že jsem to nezkusil. Tak jsem si podal přihlášku, prošel všemi koly přijímaček a hned napoprvé se dostal na režii. Tím byl můj osud zpečetěn, a proto jsem u divadla.

 

Hned po škole jsi nastoupil do angažmá v Plzni a zůstal tam čtyři sezony. Chtěl jsi pracovat nastálo s jedním souborem nebo jsi bral angažmá jako první štaci?

Práce s jedním souborem je do jisté míry velká zkušenost. Člověk pravidelně spolupracuje se stejným okruhem lidí a tím pádem ví, co od herců může či nemůže očekávat. Jsem rád, že v mém případě jsem se potkal právě s plzeňským souborem, který je velice silný, zkušený a člověk se tam potká s několika výraznými hereckými osobnostmi. Pro mě to byla například Monika Švábová, Andrea Černá, Jana Kubátová a další. Je to poměrně zásadní etapa v mém tvůrčím životě. Jsem za ni velmi rád, ale také je asi pro osobní rozvoj dobře, že skončila. Když jsem se vydal po čtyřech letech v Plzni na tzv. volnou nohu, ztratil jsem jisté zázemí a musel jsem se začít víc "ohánět", ale také jsem získal větší suverenitu a tvůrčí svobodu. Všechno nese svá pro a proti.

 

Byla Plzeň dobrou zkušeností a přinesla ti práce tam něco nečekaného?

Ihned po škole to byl trochu skok do hluboké vody, z hájemství školy jsem vkročil rovnou do praxe. Řekli mi: „Tady máš soubor, herce, dílny, provoz a dělej s tím, co umíš.“ Všechno je najednou na tobě a nemůžeš si, tak jako ve škole, dovolit omyl. A obzvlášť nastoupíš-li jako nový režisér. Musíš dokázat suverenitu a neukázat žádnou slabinu. Tohle byla tedy vlastně čekaná, ale pro mě velká zkušenost.

Vyloženě nečekaného se mi nestalo asi nic, udělal jsem tam pár hezkých titulů, k tomu několik provozních kusů. Nečekaná byla možná práce související s chodem divadla, jako například organizace divadelního plesu a podílení se na propagačních strategiích apod. S tím jsem se do té doby nesetkal.

 

I při práci v Plzni jsi režíroval jinde, ale od roku 2013 jsi na volné noze a režíruješ v různých divadlech pouze pohostinsky. Co tě vedlo k rozhodnutí opustit kamenné divadlo?

Jako všechno v mém životě to mělo svůj specifický průběh, byla to souhra okolností. Jsem ve své podstatě velký tradicionalista a než se k něčemu rozhoupu, chvíli to trvá. Během svého působení v Plzni jsem se i nadále držel různých pražských projektů, ať už Komorní činohry Jiřího Bábka, nebo spolupráce s naším souborem 3D company. Zároveň jsem dělal něco na konzervatoři a na DAMU, jako pohostinský režisér také v A Studiu Rubín. Snažil jsem se zůstat s Prahou v kontaktu. Nikdy jsem se nechtěl do Plzně stěhovat a zakotvit tam, v podstatě jsem tam jezdil za prací.

Postupně jsem zjišťoval, že mi ta svoboda a určitá časová nezávislost vyhovuje trochu víc, než pevné angažmá. K odchodu jsem se však rozhoupával celou jednu sezónu. Každou inscenaci jsem si označil jako svou poslední, ale pak přišel další titul, který mě zaujal a říkal jsem si: "tak ještě tuhle věc a pak půjdu". Následně se to ale rozhodlo tak trochu za mě, když nastoupil nový umělecký šéf Juraj Deák. Hned od počátku bylo jasné, že se neshodneme pracovně ani lidsky, a při tvorbě mé poslední plzeňské inscenace (Porcie Coughlanová autorky Mariny Carr) jsme dospěli k dohodě, že se naše cesty rozejdou, já z Plzně odejdu a budu si dělat divadlo, jak mě to baví.


Foto: Anna Fixová

Co je rozhodující pro to, jestli nějakou práci vezmeš nebo ne?

Ty aspekty jsou dva. Jeden je čistě praktický, a to je samozřejmě to, jak moc se potřebuji uživit. Na práci na volné noze je krásné, že člověk je svobodný a může úplně klidně práci odmítnout a nedělat to, co nechce, ale na finanční ohodnocení je potřeba brát ohled. Zatím jsem se však nesetkal s tím, že bych vzal jen kvůli penězům práci, kterou bych opravdu dělat nechtěl.

Druhým aspektem je pro mě to, co bych měl dělat. Potřebuji vědět, že mě daný projekt bude bavit, nějak mě vzrušovat, jestli mám tou látkou co říct. Zatím se mi daří dělat věci, u kterých se mi povedlo tu sdělnost najít. A to je asi nejdůležitější.

 

Máš při těchto pracovních příležitostech možnost vybrat si text, či jde vždy o předem známý projekt?

Většinou nedostaneš nabídku na konkrétní titul, dostaneš od divadla zadání, jakési mantinely. A titul máš pak šanci ovlivnit, obvykle po dohodě s dramaturgem či dle dramaturgického plánu divadla.

 

Kde všude můžeme v současné době zhlédnout tvoje inscenace?

Napřed tedy vezmu ty mimopražské věci. Již potřetí jsem spolupracoval s Divadlem A. Dvořáka v Příbrami, tentokrát při inscenaci Červený a Černý, v Městském divadle v Mostě je k vidění Tajemný hrad v Karpatech, na velkém jevišti se dvěma točnami. V Praze je to Žena a Megera v divadle Troníček (Komorní činohra), Kuřačky a spasitelky s divadlem LaMy v Redutě a aktuálně také Máchovy hrdličky křik v Pidivadle. Toto představení je první absolventskou inscenací mého ročníku Vyšší odborné školy herecké, kde také působím, jako pedagog.


Inscenace Žena a megera (foto archiv Martina Vokouna

Mimo režírování pohostinského máš i vlastní soubor 3D company. Máte za sebou již pět úspěšných inscenací (Central Park West, Nezvěstná, Máte jednu špatnou zprávu, Když se zhasne, Frida K.). Jak a kdy 3D company vznikla?

Vznikli jsme díky tomu, že jsme se začali poznávat s lidmi, s nimiž jsme našli vzájemně porozumění a touhu spolupracovat. Potkal jsem se třeba s Aničkou Fixovou, a také mě pojí dlouholeté přátelství s Dianou Šoltýsovou. Dohodli jsme se, že bychom rádi společně udělali nejen ojedinělý projekt, ale třeba i celý soubor a dlouhodobě spolupracovali. Zároveň s tím přišla od Jany Pazderníkové, ředitelky Žižkovského divadla, nabídka na stálou scénu. V té době totiž uvažovala, že by ráda nabídla divákům širší základnu souborů, souběžně s Cimrmany, a představila tak Žižkovské divadlo třeba i mladším ročníkům.

Poskytla nám prostor pro soubor a mohla vzniknout první inscenace, Central Park West. Anna Fixová, Diana Šoltýsová, Michal Kern a Petr Stach jsou tedy spolu se mnou a dramaturgyní Kateřinou Fixovou prakticky zakládajícími členy souboru. Zároveň se snažíme skládat dramaturgický plán tak, aby se v sezóně vždy někdo z těchto lidí (ne nutně všichni) objevili v nových inscenacích. V červnu letošního roku uzavřela 3D company v Žižkovském divadle Járy Cimrmana již třetí sezónu.

 

Zatím posledním kusem, který s 3D company uvádíte, se stala Frida K.. Tato inscenace je jistě v mnohém zvláštní, jelikož se jedná o monodrama. Je režírování jediné herečky snadnější, složitější, nebo prostě jen jiné?

Asi nejvýstižnější je, že je to jiné. Pro mě i pro Dianu to byla nová zkušenost. Snazší je to v tom, že ta práce je opravdu koncentrovaná, protože na inscenaci pracují jen 3 – 4 lidé. Kromě mě a Diany se na ní, jako dramaturgyně, podílela ještě Kristýna Čepková a Agnieszka Pátá jako výtvarnice. V tom je taková práce velmi příjemná, že se nerozmělňuje mezi deset lidí, nedochází k tlakům zvenčí nebo, nedej bože, k intrikám v šatnách. To by musela být Diana schizofrenik, aby intrikovala sama se sebou v šatnách.

Na druhou stranu je práce na monodramatu těžká v tom, že se z díky vysoké koncentraci na jednoho člověka stává místy vlastně únavnou. Opravdu jsme se několikrát přistihli v absurdní situaci, kdy Diana stojí na jevišti a já sám, nebo s Kristýnou, tři hodiny koukáme pořád dokola, po stodvacáté, na totéž. Ale myslím, že jsme to ustáli, byla to velmi hezká práce, s Dianou jsme o kousek dál posunuli naše přátelství i umění spolupracovat.

Troufám si říct, že všem čtyřem nám Frida hodně dala.

 

A myslíš, že Fridě pomohlo, že jste s Dianou Šoltýsovou dlouholetí přátelé?

Myslím, že určitě, protože monodrama je rozhodně intimní záležitost. Herce na jevišti nikdo nezachrání, musí diváka pustit do nejzazších koutů své duše. V tom nám přátelství rozhodně pomohlo. Známe se s Dianou prakticky 30 let a leccos o sobě víme, navíc, Frida je už naší devátou společnou inscenací. Takže jsme nemuseli procházet fází oťukávání, od začátku jsme do všeho šli naplno a s otevřenými kartami. Věděli jsme, co od sebe čekat, co si k sobě můžeme dovolit a jak pracujeme. A myslím, že to bylo velmi příjemné a pro inscenaci přínosné.

 

Výběr textů pro 3D company je čistě ve tvé režii, nebo i ostatní mohou přijít se svou troškou do mlýna?

Jelikož jsme přátelé a komunikujeme spolu hodně otevřeně o všem, fungují u nás oba postupy. Doteď to tedy bylo tak, že jsem s texty přicházel já, ve spolupráci s jednou z našich dramaturgyní (Kateřina Fixová nebo Kristýna Čepková). Dost se na výběru textů podílí i Anička Fixová, která je mým souputníkem při objevování a čtení nových her. Když se domluvíme, že třeba hledáme komedii pro pět herců, tak oba čteme a čteme a vzájemně si posíláme to, co nás zaujme. Jakmile však najdu něco, co se mi zalíbí, tak to nechám přečíst i ostatní. Všichni mají pak právo a svobodnou vůli říct, že je text nezaujal a dělat ho nechtějí. Kdyby však přišel někdo z herců s hrou, která by nás všechny zaujala, bez váhání bychom ji inscenovali.


Foto: Petr Florián

A baví tě vůbec hledání nových her? Podle čeho si texty vybíráš?

Je to docela náročná práce. Zejména při hledání textů pro 3D company se probíráme většinou současnými, ideálně komediálními tituly, kterých vzniká nepřeberné množství. A ne vždy, bohužel, se jedná o celistvé a zcela dopracované texty. Mám trochu pocit, že teď píše každý druhý, ale ne všechno je úplně kvalitní. Pro výběr jednoho titulu musíme v průměru načíst tak 30 her, což zabere čas i energii, než se objeví ta jedna pravá. Rozhodujícím momentem pro výběr hry je zjištění, že se při čtení bavím, vím, že se budou bavit herci, diváci, text je mi něčím blízký, nebo je blízký nám, naší generaci. A to když se poštěstí, tak to je pak radost takovou inscenaci připravovat.

 

Zaujme-li tě téma, které nebylo ještě převedeno do podoby dramatického textu (například románová předloha), upravuješ ti ho třeba i sám?

Dříve jsem se tomu docela bránil, protože i přes absolvování kurzů tvůrčího psaní, jsem neměl pocit, že bych oplýval literárními vlohami. Ale v minulé sezóně jsem byl hned třikrát vystaven dramatizaci literární předlohy. Prvním z nich byl Máchův Máj, který vznikl vlastně díky tomu, že máme s kolegyní Petrou Johansson na Vyšší odborné škole herecké velmi netypický ročník – 1 chlapce a 4 dívky – a s tématem jsme se tedy museli nějak poprat, aby si zahráli všichni. Vznikla tak autorská inscenace Máchovy hrdličky křik, kterou jsme s Petrou napsali a posléze zrežírovali našim studentům „na tělo“. Druhým bylo příbramské zadání „velká romantická freska“. S dramaturgyní Kateřinou Fixovou se nám zalíbil Červený a černý, takže jsme pro divadlo napsali autorskou dramatizaci tohoto velkého románu. Potřetí to bylo v Mostě při Tajemném hradu v Karpatech. Tuto dramatizaci jsem nepsal já, ale spolupracoval jsem na ní jako režijní supervizor. Velmi mě na tom začalo bavit, že v beletrii, lze najít zajímavé předlohy, které nikdo nikdy na divadle neztvárnil. Člověk má tak šanci se jich dotknout, zároveň je upravit podle svých potřeb, pro člověka 21. století, pro konkrétní herce a inscenační záměr. Tohle mě začalo bavit, takže si myslím, že do budoucna je to pro mě možná cesta k získání dalších dramatických textů.

 

Je o tobě známo, že rád zpracováváš silné příběhy ženských hrdinek. V jednom rozhovoru tě dokonce označili za „ženského režiséra“. Proč tě osudy různých zajímavých i nešťastných žen tak lákají?

Proč mě zajímají? To neumím říct asi tak jednoduše... prostě mě hrdinky baví. Prakticky v každém příběhu se snažím najít tu svojí hrdinku, protože mi ženské příběhy přijdou takové zajímavější, barevnější než ty mužské. Neumím si představit, že bych režírovat například Krále krysu nebo Šťovík a pečené brambory, což jsou pouze pánské tituly. Čistě profesně bych je samozřejmě udělat uměl, ale vždycky mě víc baví ženské. Podle toho taky vypadá výčet mých prací, teď už mám dokonce tři tituly v čistě ženském obsazení (Máma říkala, že bych neměla v A studiu Rubín, Dům Bernardy Alby v Příbrami a monodrama Frida K. v Žižkovském divadle). Nedávno jsem se potkal s citací autora Mira Gavrana, jenž řekl, že v 21. století jsou ženské osudy podstatně silnější a zajímavější téma pro divadlo než mužské. S tím se vlastně dost identifikuji, protože mi přijde, že ženské figury jsou dost často mnohem lépe napsané, mají větší vývoj.

 

Poslední „tvou“ velkou ženou je prozatím výše zmíněná Frida Kahlo. Co tě na jejím nesnadném osudu zaujalo?

Na příběhu Fridy Kahlo je pro mě hrozně zajímavý, v obecné rovině, boj umělce o postavení ve společnosti. Jak člověk bojuje s vlastními pochybnostmi a nevírou ve svůj um. Frida sama celý život bojovala s vlastním manželem, výborným malířem Diegem Riverou. Dále je pro mě zajímavé téma lidské, téma samoty, ačkoliv byla Frida populární umělkyní obklopenou lidmi. Frida byla téměř celý život upoutána na lůžku a tudíž se cítila velmi osaměle. Proto také nejčastěji malovala sama sebe, dokonce řekla, že maluje sebe, protože právě sebe zná nejlépe. V neposlední řadě je ve hře obsažena analýza toho, co člověk řeší, když je jen sám se sebou, jak se chová, co sám sobě přizná, co před sebou, dokonce vědomě, skrývá a jak se k tomu ve finále postaví.

 

Už jsi zmínil, že od roku 2013 také vyučuješ na VOŠ herecké v Praze. Baví tě práce s mladými herci a jejich formování pro budoucnost?

Práce s mladými herci mě baví, ačkoliv je to časově i psychicky náročné. Přece jen, i když to bude znít možná divně, máš v rukou něčí osud, někoho formuješ, určuješ mu směr. Snažím se své studenty vést spíš tou cestou praktického divadla, aby si rovnou vyzkoušeli, co dokáží a co ne, kde jsou jejich mantinely. Leckdy je to náročné i v tom, že studující herci neznají platné či očekávané postupy jako soubor plný lidí, kteří divadlo dělají třeba deset či dvacet let. To k tomu však patří, právě proto jsou na škole, aby se to naučili. Zároveň se mi líbí, že mi svým mládím, drzostí a energií dávají zpětnou vazbu. Vnášejí mi do života jiný pohled, člověk nezakrní a snaží se pak hledat stále nové cesty a postupy pro svou práci.

 

Protože nejen divadlem živ je člověk, prozraď nám také něco málo o sobě. Za uplynulou sezonu máš za sebou 6 premiér. Najdeš vůbec při své vytíženosti nějaký volný čas?

Zrovna ta minulá sezóna byla trochu extrémní. Šest premiér je opravdu hodně, není to běžný počet. Adekvátní jsou tak čtyři premiéry za sezónu. Při šesti premiérách se ta práce vzájemně překrývá a člověk nemá šanci najít třeba 14 dní volna. Samozřejmě se snažím, klidně i uměle, budovat volný čas. Prostě si jednou za čas dovolím to, že se vykašlu na divadlo, vypnu telefon, neřeším divadelní věci a úplně se snažím vypnout. Většinou to spojuji s výjezdem někam mimo Prahu, nebo s návštěvou rodičů. Pocházím z malebného západočeského města Loket, což je opravdu pohádkové městečko a strašně dobře se tam relaxuje. Člověk si zaleze do lesa, kde je úplné ticho a nikde nikdo. A do toho lze využívat dokonalého servisu mojí milé maminky, která se o mě hezky a stále stará. Další zdrojem relaxace je moje psí slečna, která se shodou okolností jmenuje Frida. Jelikož ji mám ale už šest let, pojmenovával jsem ji dávno předtím, než jsem vůbec tušil, že budu nějakou Fridu režírovat – možná osudové napojení.  Takže Frida mě vytáhne někam ven, i když se mi vůbec nechce, protože jednoduše musíme. Je to ten tvor, který se přijde pomazlit a člověk zapomene na práci. Třetím zdrojem relaxace jsou moji přátelé, kterých mám díky bohu dost a jsou pevní a stabilní. Ti mě tahají někam ven a nutí mě se taky bavit o jiných věcech, než je divadlo, o těch obyčejných věcech typu partneři, život, vztahy, jejich práce apod.


Martin Vokoun a jeho Frida (archiv Martina Vokouna)

A jelikož pro Be In Magazín píšu obvykle o knihách, nedá mi se nezeptat. Čteš rád? A jakým žánrům neodoláš?

Čtu rád, ale jelikož je čtení, především divadelních textů, prakticky součástí mé práce, na to mimodivadelní čtení mi nezbývá moc času. Ale rád si čtení zcela záměrně plánuji na léto, když mám divadelní prázdniny. Jsem schopen za 14denní dovolenou přečíst klidně i šest knížek. Jsem vlastně velmi vášnivý čtenář a hrozně rád u knížky odpočívám od divadla. I když člověk stejně pořád přemýšlí, jak by to udělal na divadle.

Čemu neodolám? Musím se přiznat, že když chci u čtení relaxovat, tak se trochu vyhýbám těžkým intelektuálním kalibrům a utíkám spíše k lehčím tématům. Nedávno jsem objevil třeba autora detektivek Jo Nesba, moc rád mám i královnu žánru Agathu Christie. Občas zabrousím někam do vln fantasy, jako třeba do Pratchetta. A dost často se rád ponořím i do biografií, nedávno jsem přehltal třeba biografii Elizabeth Taylor či román o Edith Piaf. V poslední době jsem přečetl, v souvislosti s přípravou Fridy K., beletrizovaný životopis Frida. A teď zrovna se prokousávám biografií s názvem Paní Hemingwayová z nakladatelství Metafora.

 

Máme tu stále ještě začátek nové sezóny, divadelní prázdniny jsou minulostí. Jak jsi léto strávil? Odpočinul sis od divadla?

Vůbec. Celé léto jsem zkoušel něco, s čím jsem se setkal úplně poprvé. V květnu jsem dostal nabídku, která se neodmítá, nabídku stát se druhým režisérem muzikálu Fantom opery. A i když jsem věděl, že přijdu o letní volno, tak jsem to bral jako výzvu a zkušenost do budoucna, možnost potkat se s něčím úplně jiným, než je činohra, s tím velkým světovým muzikálem, s velkou produkcí. A říkal jsem si, že tomu to volno obětuji, abych si tuhle zkušenost nabyl. Práce to byla velmi časově a energeticky vyčerpávající a musím říct, že jsem asi ještě nikdy nezažil náročnější zkoušení, ale jsem velice rád, že tuhle zkušenost mám. Za prvé jsem měl možnost se učit od režiséra Petra Novotného, jenž je mistrem v muzikálové režii, a za druhé jsem se setkal s mnoha zajímavými lidmi, které bych asi u klasické činohry jen tak nepotkal.

 

Máš některou ze svých inscenací raději než jiné? Případně, stala se některá tou pravou „srdcovkou“, prací, na niž neustále s láskou vzpomínáš?

Rozhodně si netroufám vyzdvihnout jedinou, protože se říká, že inscenace jsou děti a na každé člověk nechá kus života a zároveň do ní vloží kus ze sebe. Takže obecně mohu říci, že mám rád všechny. Ale je pravdou, že na některé prostě vzpomínám raději. Kdybych měl jmenovat, rozhodně by to bylo představení Žena a Megera, jež se ještě hraje v produkci Komorní činohry v divadle Troníček, pak krásná inscenace Máma říkala, že bych neměla. Na tuhle hru dodnes vzpomínáme my i diváci a ještě pořád se nás lidé ptají, jestli ji ještě nechceme hrát. Určitě do tohoto výčtu, ačkoliv je to čerstvé, bude patřit i Frida K.. To je velká srdeční a osobní záležitost. A v neposlední řadě sem zapadne, díky tomu, že je to můj milovaný autor, a především díky krásnému lidskému setkání se souborem, inscenace příbramského divadla Dům Bernardy Alby.


Trailer k inscenaci Žena a Megera

I letos se můžeme jistě těšit na krásné kusy ve tvé režii. Co tě v této sezoně čeká?

Hned 19. září měli moji studenti na VOŠ herecké premiéru hry Vlk in fabulaPidivadle. Potom to bude premiéra hra Mira Gavrana Čechov řekl Tolstému sbohem, s mladým souborem divadla LaMy (v Jazzclubu Reduta). Tato inscenace v něčem v dramaturgické linii navazuje na Kuřačky a spasitelky. Dokonce ji děláme ve stejném týmu s Kristýnou Čepkovou jako dramaturgyní. Je to taková hezká fiktivní komediální hříčka o setkání A. P. Čechova, L. N. Tolstého a jejich manželek. Pak mě čeká práce, na kterou se moc těším, navíc do divadla, s nímž jsem ještě nespolupracovat, Městského divadla Mladá Boleslav. Hned po Novém roce tam začneme zkoušet Ondinu, což je krásná, lyrická pohádka o lásce, v podstatě příběh rusalky, jak ho Češi znají z opery, s trochu jinými zvraty, vycházející však ze stejné legendy. A to je v tuto chvíli vše, co vím do nové sezóny jistě. Je tu ještě jeden „velký“ titul, který bych měl zkoušet na samém konci sezony, ale jelikož ještě nebyl oficiálně potvrzen, dovolím si o něm zatím z čisté pověrčivosti mlčet.

 

Nová sezóna začíná samozřejmě rovněž pro 3D company. Co připravujete nového?

V této sezóně jsou v plánu, pokud to stihneme, tři nové inscenace. Jedna z nich už je jistá, stane se jí hra Felixe Mitterera Abraham, která ještě u nás v Čechách nebyla uvedena, ačkoliv autor je tu poměrně známý. Text nás nadchl, ačkoliv zcela nespadá do naší dramaturgie. Jedná se o ryze současný text, čerpající však inspiraci z biblických příběhů (viz. sám název). Ačkoliv se v textu objevují i komediální pasáže, jde hlavně o sociální sondu do současného světa, kde se pokrytectví a maloměšťáctví střetává s fenomény dnešní civilizace jako je homosexualita, drogy a AIDS. I přesto je však Abraham především hrou o lásce, což zdůrazňuje sám autor v podtitulu. Premiéra je plánována na polovinu ledna 2015.

Druhá inscenace bude vznikat paralelně s Abrahamem a půjde o titul pro tři herečky, který zatím držíme v utajení. Jediné, co můžeme prozradit, je, že se diváci mohou těšit na Aničku Fixovou a bude se jednat o první titul, který pro 3D company vytvoří hostující režisér.

Třetí a poslední inscenace by měla spíše zapadat do naší dramaturgie komedií až crazykomedií. Půjde rozhodně o konverzační či situačně-konverzační komedii, protože si myslím, že herci i naši diváci si nějaké uvolnění po tom prvním těžkém titulu zaslouží.

Děkuji za příjemný rozhovor a do nové sezony přeji hodně úspěchů a hlavně spokojených diváků.

Komentáře

comments powered by Disqus