Daniel Bambas: přátelé jsou to nejcennější, co člověk má

Mladý, talentovaný herec, již deset let věrný jedné divadelní scéně. Sympatický muž, při jehož úsměvu jihne nejedna divačka. Zbožňuje anglosaskou kulturu a rád vaří. Tak by se, opravdu hodně ve zkratce, dal představit Daniel Bambas, člen souboru Divadla na Vinohradech, s nímž jsem si pro BE IN MAGazine povídala o životě, práci a právě začínající sezóně.

Dane, předně vítám v nové sezóně a začnu zlehka. Jaké jsi měl léto?

Léto bylo částečně pracovní, protože jsem třetím rokem hrál v rámci Letních shakespearovských slavností v Richardu III., zřejmě již naposled. Potom jsem vyrazil s kamarádkou z gymplu na dovolenou do Chorvatska, kde jsem si velmi odpočinul. Spoustu času jsem také strávil s přáteli, takže léto bylo moc fajn. Jen mi přijde, že je čím dál kratší. Ale zase jsme měli krásné jaro a toho je třeba si vážit.

Teď už jsi zpět v plném pracovním nasazení. Co tě v této sezóně čeká?

Nejprve budu na Vinohradech zkoušet s režisérem Čičvákem inscenaci Amadeus, kde dělám jednoho z Větříčků, a myslím, že ta inscenace je velmi zajímavě pojatá. Jako další budeme tamtéž zkoušet s Tomášem Töpferem Romea a Julii, kde mě čeká Paris. Dále se moc těším na inscenaci se souborem 3D company, kterou ještě nechci jmenovat, abych to nezakřikl. A ještě jedna věc je v jednání. Měl bych si zahrát v režii Jiřího Heřmana v Janáčkově divadle v Brně operu Bohuslava Martinů Hry o Marii, v níž je jedna činoherní role. Je to takový exkluzivní projekt, pouze omezený počet repríz na jaře a pak až další sezónu. Tohle zatím není pevně dohodnuto, ale doufám, že to vyjde.

O tvé minulosti a divadelních začátcích už jsi mluvil tisíckrát, proto je vynechám. Zajímalo by mě ale, jaká cesta tě přivedla do Divadla na Vinohradech, kam jsi hned po škole nastoupil?

Během druhého ročníku na DAMU mi režisér Jan Novák nabídl hostování v Králi Krysovi, kde je asi 20 mužských postav a potřebovali doplnit soubor. Z našeho ročníku vzali ještě Pavla Baťka. Od té doby jsme už oba na Vinohradech hostovali. Já jsem si odskočil na hostování ještě do jiných divadel, ale během čtvrtého ročníku mi tehdejší ředitel Martin Stropnický nabídl angažmá, na základě toho, že mě viděl hrát v různých kusech.

Na Vinohradech seš stále, už deset let. Jakých to bylo deset let? Seš vlastně rád, že znáš v divadle každý kámen?

Smysl stálého angažmá je pro mě v tom, že má člověk své „divadelní doma“. Znát každý kámen je příjemné, i když si to tak ani po deseti letech úplně netroufám říct. Největší smysl je podle mě v tom, že herec má šanci se vyvíjet společně s kolegy, jsou před něj kladeny nové a nové úkoly. Má šanci rozvíjet své dovednosti. Nejsem si úplně jistý, jestli se tohle za uplynulých deset let podařilo, ale zažil jsem na Vinohradech krásnou práci.

I když jsem nikdy bohužel neměl štěstí na kritikou oceňované inscenace, beru všechny role jako zkušenost a něco, co mě posouvá dál. Protože i prohry, malé role a hledání vlastního místa v inscenaci (aby nebyl člověk diváky zapomenut) herce někam lidsky posouvají. Nemohu říct, že by se na mě na Vinohradech stavěl repertoár, ale zahrál jsem si krásné role. A rozhodně bych neměnil. Nelituju, že jsem na nabídku angažmá kývl (i když jsem měl i jiné možnosti).

Tato sezóna však bude pro mě zřejmě zlomová a rozhodující s ohledem na to, co bude dál. Souvisí to i s věkem a mým osobním životem a vývojem. Evidentně se něco mění, ale nechci se prozatím blíže vyjadřovat, protože určitá míra loajality je na místě a přijde mi elegantní. Takže v tuto chvíli mohu říct, že jsem na Vinohradech a chystám se na novou sezónu.

Rád si také z domovské scény odskočíš ke spolupráci s dalšími soubory. Kde jinde tě mohou diváci vidět?

Ano, občas si takhle odskočit, nebo utéct ke spolupráci jinam, je pro herce v angažmá občerstvující a vlastně zdravé. Možná by se to dalo přirovnat i k dlouhodobému vztahu… Když už doma něco neoceňují, někde mimo to třeba ocení. Sice to může být vnímáno jako forma nevěry, ale k herecké profesi to patří.

Z poslední doby bych určitě rád uvedl spolupráci s režisérem Martinem Vokounem na inscenaci Žena a Megera (v rámci Komorní činohry). K této spolupráci bych chtěl dodat, že lidé spjatí s Martinem a 3D company jsou mými přáteli, a proto se také velmi těším na novou inscenaci, v níž bych se pod hlavičkou tohoto souboru měl objevit.


Foto: Anna Fixová

Pak jsem v minulé sezóně ještě utekl do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde jsem v rámci opery nastudoval roli v hudební komedii Holka nebo kluk. Byla to velmi příjemná spolupráce, nejen protože mě v divadle znají už od dětství a cítím se tam vlastně jako doma, ale především proto, že celý operní soubor mě velmi hezky přijal. A moc se těším na další reprízy v této sezóně.

Holka nebo kluk není tvá první muzikálová zkušenost. Jak se k hudebnímu divadlu stavíš?

Odskok do Budějovic je pro mě skutečně několikátým setkáním s muzikálem. K tomuto hudebnímu žánru tíhnu a několikrát mě potkal i na Vinohradech, nejraději rozhodně vzpomínám na velmi úspěšnou inscenaci Do naha. Potom se mi podařila ještě opereta UličnicePlzeňském divadle, což byla rovněž velmi příjemná spolupráce. A tyhle hudební, muzikálové odskoky vítám a byl bych rád, kdyby mě potkávaly i častěji, protože mě to moc baví. A první a zcela zásadní byla inscenace Cikáni jdou do nebe v Divadle bez Zábradlí.

Jak jsi uvedl, hostuješ i v Českých Budějovicích, kde hraje tvá maminka (Daniela Bambasová, pozn. red.) a odkud pocházíš. Cítíš se více doma tam, anebo v Praze, kde žiješ?

Doma samozřejmě navždycky bude tam, kde člověk vyrůstal, kde má vzpomínky na dětství. Místo spjaté s dětstvím a s rodiči, hlavně s mámou, jsou tedy Budějovice, ale už jsem dlouho v Praze, takže mám doma i tady. Vlastně vůbec nejsem člověk, který by se vázal na místa. Ve svém životě se mnohem více fixuji na lidi, takže doma je pro mě všude tam, kde jsou lidi, které mám rád.

Před několika lety jsi se svou maminkou i hrál, ve Skleněném zvěřinci. Je snadnější spolupracovat s partnerem, jehož tak dobře znáš, nebo je to na překážku?

Vždycky jsem si myslel, že není třeba, aby herečtí partneři byli nutně i přáteli v soukromí, aby spolu chodili na pivo. Rozhodující je, jak to mezi nimi funguje na jevišti. Čím jsem však starší, tím víc poznávám, že je velmi důležité, jak si spolu rozumí jako lidi, jestli mají stejný smysl pro humor a pohled na svět. Začínám to považovat za zásadní, i když jsem tomu nikdy nevěřil.

Když hraješ s rodičem, je to ještě úplně jiná úroveň. A jestli to bylo jednodušší? Určitě v tom, že určité emoce mezi námi na jevišti probíhaly naprosto přirozeně, aniž bychom o to museli složitě usilovat. Ale proces zkoušení snadnější nebyl, protože na sobě s mámou poznáme každou faleš. Navíc, což mi každé dítě i rodič jistě potvrdí, občas si vzájemně lezeme na nervy. Takže tam vznikaly zvláštní momenty, kdy se mě máma během zkoušení zeptala, jestli jsem jedl a jestli mám teplý svetr. V takovou chvíli má člověk chuť proletět stropem, protože takhle se obvykle kolegové neptají. Ale moc rád na Zvěřinec vzpomínám, protože se naše herecká souhra prolnula s lidskou, a někdy bych si s ní ještě rád zahrál. Ne proto, že je to moje máma, ale protože ji považuji za výbornou herečku.

Když jsme nakousli téma rodiny… Vím, žes podpořil občanské sdružení PROUD – Platformu pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu. Proč ses rozhodl toto sdružení podpořit? (Sdružení se snaží docílit zlegalizování adopce dětí stejnopohlavních párů, pozn. red.)

Protože mi připadá naprosto přirozené, aby děti mohly vyrůstat v milující rodině. A jestli ji tvoří muž a žena, dva muži nebo dvě ženy, považuji za nepodstatné. „Tradiční rodina“ je výraz, který dítě toužící po lásce a bezpečí skutečně neřeší.

Někteří herci v rámci přípravy na roli zkoumají všechny dostupné informace a hltají stohy knih. Máš to také tak? Zajímáš se například o historické pozadí ztvárňované postavy či reálie autorova života?

Myslím si, že to mám ve zdravé rovnováze. Je určitě znát, když jde herec do zkoušení role s historickým pozadím vybaven fakty a nějakým základem. Ve výsledku to ale není nejpodstatnější, protože záleží na pojetí, režisérově představě a emocionální rovině postavy. Člověk může načíst stovky knih, ale nakonec stejně stojí na jevišti sám za sebe.

Osobně nepotřebuji mít všechno doslovně vyjádřené, baví mě, když dostanu možnost něco si svobodně domyslet. Velmi rád se ale inspiruji hudbou a výtvarným uměním, v tomto jsem si rozuměl na DAMU s Evou Salzmannovou, která mi dokonce v rámci klauzur radila, abych si vybral speciální hudbu, která mi bude roli vystihovat. Do jednoho zkoušení jsem si vybral houslové skladby Astora Piazzolly, které jsme nakonec použili i do inscenace.

Za svůj herecký život jsi již ztvárnil bezpočet rolí. Máš nějakou „srdcovku“, postavu, kterou se ti při derniéře nechtělo opustit?

Určitě to byla inscenace Cikáni jdou do nebeDivadle Bez zábradlí. Režíroval je Radek Balaš a hudebně-duchovní supervizi dělala Ida Kelarová.Tahle práce pro mě byla zásadní z několika důvodů. Stala se mou první hlavní rolí v profesionálním divadle. Setkání s Idou Kelarovou by vydalo na samostatné povídání, Ida dokáže člověka donutit, aby se podíval do vlastní duše a vlastně léčí uměním. Když se s tímhle člověk setká při profesionální spolupráci, je to nesmírně zajímavé, emocionálně vyčerpávající, ale velmi obohacující. A jednoznačně to byla povedená inscenace, kterou jsem nerad opouštěl.

Jsou i další role, na něž rád vzpomínám, ale vlastně se to snažím nedělat. Pořád mám pocit, že mě ještě v budoucnu něco čeká a na vzpomínání bude času dost. Podstatnější pro mě je mít nějakou srdcovku v současnosti. A tou je pro mě rozhodně již zmíněná Žena a Megera, kde sice nemám velkou roli, ale na každou reprízu se těším. Takže mou srdcovkou je zhýralý manžel v Ženě a Megeře a báječné kolegyně a ženy Máša Málková a Diana Šoltýsová.

Co je pro tebe vlastně rozhodující, jestli nějakou práci vezmeš či ne?

Bavíme-li se o příležitostech mimo stálé angažmá, je pro mě rozhodující, jestli je pro mě inscenace herecky zajímavá. Samozřejmě nezastírám, že mám i několik zájezdových představení, u nichž se jedním z faktorů stalo kvalitní finanční ohodnocení, ale vlastně mám tyhle kusy rád a jsou to moc dobré texty. Jsou jimi Hodný pan doktor od Neila Simona (Divadlo u Valšů a agentura Harlekýn) a britská komedie Lháři (agentura Familie, založená Rozálií Víznerovou). V obou případech jsem se navíc setkal s příjemnými kolegy.

Ale jinak jsem schopen dělat divadlo, které mě baví a fakt naplňuje,třeba i za minimální honorář nebo zadarmo. Což tedy také dokazuje mou hereckou hladovost a nevyhranost. Myslím si, že by to tak být nemělo, a jsem rád, že to tak být nemusí a všechno, co v současné době dělám, je honorováno. Přesto jsou projekty, kde pro mě finance absolutně nejsou podstatné. Takovou prací je například právě má oblíbená Žena a Megera. Do tohoto projektu bych šel, i kdybych to měl dělat za minimální honorář nebo bez, protože to je třeba i pro mě samotného vnitřní očista a krásná práce.


Trailer k inscenaci Žena a Megera

Samozřejmě jsou důležití také lidé, se kterými budu dělat. Pokud jsou mi ti lidé opravdu hodně sympatičtí, jsem ochotný jít i do hry, která by mě s jinou partou třeba vůbec nezaujala.

Ale mám hranici, za kterou nejdu, a jsem rád, že ji mám. Z různých důvodů jsem několik věcí odmítl, včetně televizních nabídek, protože si říkám, že dokud mám na nájem a živobytí, je dobré si dát hranici, kterou člověk prostě nepřekročí.


Foto: Anna Fixová

Chodíš do divadla i jako divák, třeba podporovat kolegy, nebo už ho máš dost pracovně?

Přiznám se, že divadlo trochu zanedbávám, miluju film a mnohem raději zajdu do kina. Do divadla chodím především na kamarády, ale řekl jsem si, že se polepším a budu vyrážet víc. Myslím si, že jsem vcelku vděčný divák a rozhodně své kolegy nehodnotím, protože vím, že jsou věci, které člověk nemůže ovlivnit. A vlastně mě dost baví, chodit na své kolegy a vidět, co se děje a inscenuje v jiných divadlech. Člověk se často diví, kolik je dobrých herců, kteří nejsou v obecném povědomí jako „ti nejlepší“.

Čímž se pozvolna dostáváme k volnému času. Prozraď nám, co tě baví, když nemusíš vůbec nic?

Vždycky jsem měl rád pohyb, dokonce s chutí tancuju, i v rámci rolí. Ale teď nacházím ve sportu a každodenním pohybu psychickou očistu. Pohybem ulevuji svojí duši a čistím si hlavu. Chodím cvičit do fitka, cvičím pilates, začal jsem běhat, rád bruslím. A doufám, že si tenhle stav a chuť udržím.

Pak miluju film. Doma si zalezu a klidně si pustím film, který jsem viděl třeba už pětkrát. Nebo jdu do kina, to je moje velká láska.

A strašně rád relaxuju tak, že trávím čas s přáteli. Nejsem úplně ten typ, který by každý večer někam vyrážel, ale snažím se pěstovat přátelské vztahy. Protože přátelé jsou to nejcennější, co člověk má. Přátelé a osobní život je pro mě mnohem důležitější než má profese. A taky rád spím.

Obvykle píšu pro Be In Magazine o knihách, proto mi nedá se nezeptat… Čteš rád? A jaká literatura tě zajímá nejvíc?

Čtu málo, měl bych číst víc, je to ostuda. Vždycky v létě mám ale období, kdy čtu víc a vždycky je mi vlastně líto, že nemám víc času na knížky i během sezóny. Za poslední dobu mám dva silné čtenářské zážitky. Prvním je Skleněný pokoj od Simona Mawera, který byl pro mě o to intenzivnější, že jsem nedávno vilu Tugendhat navštívil. Druhou knihou je Rybí krev od Jiřího Hájíčka, to je nádherný příběh. Ryzí a velmi působivý, přitom prostý a neefektní. Jedna z těch knih, co si je v sobě už napořád nesete. Mimoto jsem propadl severské detektivce a mým oblíbencem je Jo Nesbo.

Mluvil jsi o tom, že tě ovlivňuje i hudba. Jaká hudba to tedy je?

Mám velmi široký záběr. Jsem vysazený na výrazné hlasy, výrazné vokalisty napříč hudebními žánry. Nikdy jsem neposlouchal hard rock a metal. Mám hodně rád filmovou hudbu a vážnou hudbu. A často si zpívám, hudba je prostě důležitá součást mého života.

Naši čtenáři čtou také rádi o jídle a o tobě je známo, že rád vaříš, především pro své přátele. Co vaříš nejraději, případně, jaké je tvé nejzamilovanější jídlo?

Vaření je jedním z mých koníčků, odpočívám u něj. Líbí se mi na vaření, že je to sice kreativní činnost, ale s jasným výsledkem. Buď to chutná, nebo nechutná a hotovo. Nevařím moc rád pro sebe, baví mě připravovat jídlo pro své přátele. S chutí zkouším nové věci, hodně mě baví pracovat se zeleninou. Poslední dobou se třeba pouštím do různých polévkových variací. Mám rád ryby, italskou kuchyni a snažím se vyznávat pravidlo, že je podstatná kvalita a čerstvost surovin. Důležité taky je nezabíjet jídlo množstvím koření, rád nechávám vyniknout původní chutě a vůně potravin.

Moc nevařím českou kuchyni, ale hodlám to napravit. Nemám doma troubu, ale poměrně nedávno jsem zjistil, že například svíčkovou lze udělat i v remosce, jejímž jsem velkým propagátorem. Takže svíčková je taková moje nejbližší kuchařská meta.

Na závěr se vrátím k práci. Na která ze svých představení bys nás s chutí pozval?

Na Vinohradech rozhodně stojí za vidění Jindřich IV., stejně jako Dvojitý agent v režii Radovana Lipuse – kde hraju sice malou roli, ale mám tu inscenaci moc rád. Potom rozhodně několikrát zmíněná Žena a megera v divadle Troníček (scéna Komorní činohry). A v neposlední řadě bych lidi rád pozval do Jihočeského divadla na hru Holka nebo kluk, protože je to velmi dobře udělaná inscenace, která pobaví.

Děkuji za příjemný rozhovor, přeju krásnou sezónu.

Komentáře

comments powered by Disqus