Anna Fixová: užívám si toho, co je teď

Mladá herečka, pocházející z divadelnické rodiny, jejíž zvonivý smích a pronikavý pohled zbožňují diváci snad po celé republice. Žena, která ráda objevuje svět hledáčkem fotoaparátu. Anna Fixová umí být nenápadná i živelná, a na její hrdinky rozhodně nezapomenete. Povídala jsem si s ní pro BE IN MAGAZINE o všem, co ji zaměstnává i baví.

Aničko, stála jsi již na různých jevištích republiky. Vzpomínáš na některé z nich nebo se bavíš současností?

Užívám si toho, co je teď, nekoukám se zpátky. Myslím si totiž, že jsem se dostala do věku, kdy začínám dostávat role, na něž jsem se vždycky těšila. Až teď kolem třicítky mám pocit, že je mohu pořádně obsáhnout a jsem za ně vděčná.

 

Vědělas už odmala, že se chceš stát herečkou? A byli doma rádi, že pokračuješ v tradici?

Odmala jsem věděla, že budu tanečnicí, krasobruslařkou, zpěvačkou… všechno se to točilo kolem umění. Nikdy to nebyli popeláři nebo prodavačka. Velmi brzy jsem si vybrala herectví, protože jsem se pohybovala v divadelním prostředí. Když se to moje máma dozvěděla, tak plakala a nechtěla mě pustit na konzervatoř. Takže jsem jí tak trochu obešla a šla jsem za režisérem Milanem Schejbalem, aniž by o tom máma věděla. Milan mě tajně připravoval na zkoušky. Jednoho dne jsme to už mámě museli říct. Milan tehdy říkal, že ho moje máma zabije, já jsem se bála, že zabije spíš mě. Nestalo se. Myslím, že nakonec byla ráda, že se to povedlo.


Foto: Petra Klačková

Od roku 2011 jsi v angažmá v Příbrami, v divadle, kde pracuje i tvá maminka Kateřina. Spolupracuje se vám dobře, nebo je to jako ve škole, když učitelka učí vlastní dítě a ostatní na něj nasazují?

Myslím, že jsem si na to už zvykla, navíc jsme s mámou spolupracovaly už předtím na různých projektech. Taky už nejsem malá holka a vím, že když mi máma dává kritiku, tak je opodstatněná, a jejích názorů si velmi vážím. V Příbrami to lidi vzali dobře, protože se tam už od roku 2007 objevuju v různých malých rolích a záskocích. A moje jediná protekce spočívá v tom, že musím kvůli natáčení předem vědět, v čem budu obsazena.

 

Na co bys nás do Příbrami pozvala, co nesmíme minout?

V Příbrami se dělá moc dobré divadlo a dost věcí stojí za vidění. Je tam skvělé vedení a hodně skvělých herců na vysoké profesní úrovni. Často hostujeme v Praze, ale doporučuju raději udělat si výlet do Příbrami, protože v Praze hrajeme na mnohem menším jevišti a některým inscenacím to nesluší. A na co máte přijet? Skvělá je Válka Roseových, Dáma s kaméliemi, Červený a Černý... je toho moc, prostě přijeďte. (smích) Nevím, jestli bych měla zvát na to, v čem sama hraju, protože jsem to neviděla, ale moje oblíbené kusy jsou Rande s duchem a Prokletí nefritového škorpióna. A všichni máme momentálně moc rádi Baladu pro Banditu.

 

Tvou nejnovější rolí je právě Eržika v Baladě pro banditu. Když je Balada tvým oblíbeným kusem, stala se tedy Eržika v určitém směru rolí přelomovou?

Balada je opravdu srdcová záležitost. Poprvé hraju velkou osudovou lásku a s Pavlem Baťkem se mi to hraje moc dobře. Ale nedávno mi došlo, že za přelomovou vlastně považuju každou roli, dokud nepřijde zase něco dalšího. Moc mě baví na těch rolích pracovat, nejsem z těch, kteří potřebují tři sta repríz. Když je repríz zase málo, tak je mi to samozřejmě líto, ale beru to tak, že každá inscenace má svůj život. Třeba u Domu Bernardy Alby mi to bylo hodně líto, protože jsme udělali jen asi dvanáct repríz, takže doufám, že Balada udělá víc. Ale vím, že pak zase přijde další role, kterou budu považovat za přelomovou. Teda, doufám, že nějaká další role přijde.


Eržika (Anna Fixová) a Nikola (Pavel Batěk) v Baladě pro banditu (foto: Lukáš Janičina)

Příbramští diváci tě koncem minulé sezóny vyhlásili herečkou roku. Vážíš si takových ohodnocení, jsou pro tebe důležitá?

Samozřejmě, že si jich vážím. Za poslední dva roky dostávám obrovské příležitosti a krásné role. Je to celá škála charakterů, takže jsem se divákům mohla ukázat v komediálních i vážných rolích. Proto si myslím, že jsem i dostala to ocenění, jelikož měli diváci velkou šanci mě vidět. Moc si toho ale vážím, o to víc, že se jedná o cenu od diváků, od lidí, pro které se divadlo dělá.

 

Mimo Příbrami pohostinsky vystupuješ také na dalších scénách. Pozveš nás na něco i jinam?

Minulý rok jsem dostala nabídku z Mostu, která byla vlastně pozváním domů, protože jsem v Mostě vyrůstala. Je to komedie Neila Simona Pozvání na večírek v režii Milana Schejbala. Mám tu inscenaci ráda, bylo to moc příjemné zkoušení. Dlouho dobu hostuju u Jirky BábkaKomorní činohře. Tam mě můžete momentálně vidět ve hře Jak jsem se učila řídit.

A již několik let hraju V Žižkovském divadle Járy Cimrmana3D company, můžete se na mě přijít podívat v komediích Central Park West a Když se zhasne.


Jako Phyllis v inscenaci Central Park West (foto Alan Homolka)

V pražském souboru 3D company jsi od jeho vzniku, jsi dokonce jednou ze zakládajících členek. Co pro tebe tohle uskupení znamená či představuje?

Představuje to pro mě několik let velké srandy, velkého kamarádství. Zároveň znamená i určitou deziluzi, že ne vždycky jde společně s kamarády dělat divadlo, někdo prostě musí šéfovat, na což jsme ale nakonec snad přišli. Dneska už se necítím ani jako zakládající člen, ale spíš jako hostující herečka. Teď momentálně jsem tam ve dvou hrách a nevím, jestli ještě něco přijde.

 

S Martinem Vokounem, režisérem 3D company, máte za sebou již devět společných inscenací. Martin o tobě navíc říká, že jsi jeho souputníkem při objevování a čtení nových her. Vyhovuje ti spolupráce s ním?

Ne! (smích) A teď vážně. Martina mám hrozně ráda, myslím si, že je v něm velký potenciál a na všechny ty věci vzpomínám ráda. Ale to, že bych s ním vybírala texty, už teď není pravda. Martin má k sobě dramaturgyni Kristýnku Čepkovou, takže dneska vybírají spolu. Každopádně, jako s režisérem mi práce s ním vyhovuje.

 

Co je pro tebe vůbec důležité při rozhodování, zda přijmeš roli?

Mám pocit, že jsem se ještě nedostala pozice, že bych si mohla vybírat. Takže prozatím, když mi nabídne něco zaběhnuté profesionální divadlo, jdu do toho. Když se ale rozhodnu dělat něco vlastně ve volném čase, potřebuju, aby v tom bylo něco navíc. Už jsem leccos prožila, takže nemám ráda takové ty punkové projekty. Kdybych šla do nějakého punku, musela bych milovat ten text nebo nápad. U každé nabídky tedy potřebuju aspoň jeden pevný bod, kvůli kterému přijmu – text, lidi, s nimiž bych to dělala, a nebo, nebudu zastírat, mohou to být i peníze.

 

Pro herce je při studování rolí důležitá například i spolupráce s kostýmním výtvarníkem. Jak to máš ty, potřebuješ se i v kostýmu cítit jako doma?

S kostýmy mám jak dobré, tak i strašné zkušenosti. A musím říct, že když mi ten kostým nejde naproti, tak je to utrpení. Na jevišti potřebuju být svobodná a nepřemýšlet nad tím, jestli se mi ve dveřích zasekne sukně nebo ze mě ten kostým rovnou spadne. Chceš myslet jen na to, co máš hrát. Obdivuju strašně scénografku Agnieszku Pátou-Oldak. Agnieszka je přesně typ výtvarníka, který neupřednostňuje sama sebe před hercem, který s kostýmem pak musí pracovat. A to je bezvadné. Navíc je schopna za relativně malý rozpočet udělat nádhernou inscenaci. A vůbec - je strašně šikovná.

 

Jsi energická, veselá žena, která umí hravě zaujmout celou společnost kolem sebe. Jak to máš na jevišti, baví tě více komediální či spíš charakterní hrdinky?

Mě baví všechno! (smích) Ať si říká, kdo chce, co chce, ta komedie je prostě těžší. Pro mě je fakt utrpení, když vím, že jsme postavili dobrou komedii, jenže se zrovna nesejdou diváci a nefunguje to tak, jak by mělo. Ale i ty „mozkoškrabárny“ jsou skvělé. Někdy je pěkné takhle si nad sebou trošku potrpět, zalitovat se, mám to ráda. Vím, že jsem v oblastním divadle a velká dramata tam nemají takovou životnost jako komedie, pokud v nich není nějaký známý obličej z televize. Je to škoda, ale vlastně v tom divákům rozumím, protože chtějí jít po práci do divadla raději za zábavou, než se koukat, jak někdo na jevišti umírá nebo řeší obrovský problém.


Foto: Petra Klačková

Drobný pohled do „herecké kuchyně“... Má Anna Fixová nějaké rituály či předem dané postupy při studiu či zkoušení?

Co se týče zkoušení, moc se neumím učit text. Takže se ho raději (jako spousta herců) učím přímo v prostoru. Když se učím doma, tak si ráda vlezu s textem do vany. Že jsem na roli pracovala, poznáš velmi snadno – text je několikrát promočený, rohy zohýbané a jsou na něm skvrny od kafe a jídla. Jinak mám asi jen takové ty klasické rituály, na nichž si docela lpím. Nechci třeba, aby na mě zašívali kostým, nechci, nebo mi dávali „zlomvaz“, když ještě nejsem v kostýmu. Asi jsem v tom trochu staromilec, protože ostatní nade mnou často jen mávnou rukou.

 

Nejen divadlem živ je člověk, pojďme zabrousit do volného času. Čím se Anna Fixová baví, když nemusí vůbec nic?

Třeba uplynulé dva roky byly u mě ve znamení pohybu, začala jsem dělat spoustu věcí – poledance, šály, začala jsem běhat... Dřív jsem sportu vůbec neholdovala, dokonce jsem učitele tělocviku dokázala trefit krikeťákem mezi nohy. Ale najednou jsem měla chuť se hýbat a různě sportovně blbnout. Nakonec to ale vyústilo v listopadu minulého roku ve velké problémy se zády, což mě donutilo zabrzdit. Momentálně mám tedy velkou spoustu volného času… no, to dost přeháním. (smích) Kvůli zádům jsem alespoň začala denně cvičit pilates. K Vánocům jsem dostala ukulele, takže doma hraju na ukulele. Můj přítel a sousedi mě zato samozřejmě velmi milují. Ve své podstatě jsem člověk, který se neumí nudit, takže mám ráda knížky, filmy, poslechnu si dobrou muziku. Mám-li ale volno, umím třeba celý den prospat a vůbec to nepovažuju za promarněný čas, protože tělo potřebuje občas prostě odpočívat. Mým největším koníčkem ale stále zůstává focení, i když je na něj potřeba už víc času.

 

Fotografování je tedy tvou velkou vášní. Jak jsi s tím začala a jaké fotografie děláš nejraději?

Jsem na sebe trochu přísná a mám pocit, že pouhé herectví je málo. Takže jsem přemýšlela, čím dalším bych se mohla zabývat a asi před pěti nebo šesti lety na to přišla moje máma. Fotila jsem tehdy takovým malým kompaktem a moje máma si všimla, že fotím trochu jinak, nebyly to klasické obrázky z dovolené. Takže mi vnukla nápad koupit si mou první polozrcadlovku a přes fotky z dovolených – krajiny, detaily, trochu jiné pohledy na tu zemi – jsem se překlenula k lidem. Takže v současné době asi nejraději fotím portréty, mám ráda takové trochu zasněné snímky. Většinou se do nich samozřejmě odráží to, co právě prožívám, i já a moje vidění těch lidí.

Rozhodně se nepovažuju za profesionálního fotografa, dokonce bojuju i s tím, jak je snadné koupit si zrcadlovku a říct světu „jsem fotograf a tady mi za to zaplaťte“. Když pak vidíš práce takových sebevědomých „fotografů“, zjistíš, že vůbec nemají pokoru a za takové výtvory si přece nemohou nechat zaplatit. Jenomže, jsou-li zákazníci ochotní platit, tak proč si ty peníze nevzít. Já si o peníze říkám, jenom když mě opravdu někdo chce. Jinak spíš fotím lidi, které si sama vyberu a mám s nimi určitou vizi. Je to můj koníček, dělám to proto, že chci, ne proto, že musím. U toho bych chtěla zůstat.

 

Kdo tě vlastně k focení přivedl? Od koho ses učila?

Vlastně jsem samouk, jen tak jsem si cvakala a byla určitou dobu prostě líná na to, abych hledala na internetu nebo v knihách návody. Pak jsem se spojila s kamarádem fotografem, který mi kdysi dělal nějaké portréty. Mockrát jsme seděli v kavárně nad blokem a on mi rozkresloval, co je ISO, čas a clona. Stejně ale trvalo pak ještě asi půl roku, než jsem to všechno pochopila. Také jsem měla přítele fotografa, který mi občas s něčím pomohl. Ale tam se to trochu tlouklo, moc nechtěl, abych do focení úplně viděla.


Ukázka portrétních fotoprací Anny Fixové

Máš nějaký vzor, kterému by ses chtěla v této oblasti přiblížit?

Nikdy jsem nechtěla nikoho kopírovat, takže jsem vzor vlastně ani nehledala. Samozřejmě mám ale spoustu lidí, kteří mě inspirují. Jako první bych určitě jmenovala Petru Klačkovou, u které jsem si nechala dělat svoje vlastní fotky a její práce mě prostě strašně baví. Petra je velmi drobná a nádherná bytost, jejíž fotografie jsou něžné a snové. Má v sobě ale něco ostrého a tvrdého, že se pak při pohledu na její fotky divíš, kde se v nich vzal ten něžný pohled na svět.

Pak bych jmenovala Martina Stranku, který dělá zase úplně jiné fotky a pracuje především s postprodukcí. Martin je úžasný fotograf známý po celém světě, ale v naší republice trochu nedoceněný. Ze staré školy bych uvedla Josefa Koudelku, z dnešních Václava Jiráska, jehož tedy osobně neznám, ale jeho tvorba a práce se světlem je nádherná. Ze zahraničních mě baví třeba Diane Arbus či francouzský fotograf Robert Doisneau, který fotil mou milovanou Paříž. I když nemám pocit, že bych se měla někomu z nich přiblížit, ráda na ty fotky koukám a čerpám z nich inspiraci.

 

Toužila bys třeba po vlastní výstavě, nebo už máš nějakou za sebou?

Výstava zatím neproběhla, ale chystá se na příští podzim. Měla by proběhnout u kamaráda v jeho malém divadle, v Bělé pod Bezdězem. Doufám, že tentokrát to vyjde, protože už přišlo několik lidí, že by mé práce chtěli vystavovat, ale vždycky z toho sešlo.

 

Vím, že ráda fotíš také divadlo, což mi přijde jako výzva. Je focení divadelních představení v něčem specifické?

Velmi specifické. Mám ale nespornou výhodu, že jsem herečka a umím se na ty věci podívat i jinak, než čistě jako fotograf. Myslím si, že divadelní focení je velmi nedoceněná práce a také způsob propagace, protože to není úplně snadné. Rozhodně to nemůže dělat každý, nepovedené fotky jsou pak úplně nepoužitelné. Špatné oficiální fotky na představení diváky nepřitáhnou, spíš je odradí. Příklad toho pozitivního: Nedávno nám fotograf Lukáš Janičina nafotil Baladu pro banditu a po uveřejnění mi psali kamarádi, že chtějí přijet, jen na základě těch fotografií.

 

S chutí rovněž cestuješ. Kam ses už podívala a co máš ještě jako nesplněný sen?

Bojím se létat, takže jsem zatím cestovala především po Evropě. Z té už jsem viděla velký kus, nejvíc mě rozhodně uchvátilo Portugalsko. Úplně jsem se do něj zamilovala a rozhodně se tam plánuju vrátit. Předloni jsem byla v Norsku, což je taky neuvěřitelný zážitek. I když se bojím létat, věnoval mi můj přítel k Vánocům výlet do New Yorku. Přežila jsem ten let a jsem moc ráda, že jsem tam byla. I když jsem říkala, že mě Amerika nijak moc nezajímá, na místě mi docela spadla brada, bylo to úžasné.

Co se týče nějakých snů do budoucna, moc ráda bych viděla Island a Skotsko. Myslím si, že je tam dokonalá atmosféra na focení. Jsem povahou trochu melancholik, takže mě vidina té drsné či neobydlené krajiny dost láká. Jasně, často chodím na podpatcích, ale s chutí vezmu batoh a vyrazím s foťákem do přírody.

Dalším mým snem je odpočinout si. Ideálně bych se ráda ocitla na nějakém ostrově, kde si lehnu k moři, budu se opalovat, koupat a číst. Takže jsem si naplánovala, že bych příští rok v zimě chtěla na Maledivy. Nevím, jestli to vyjde nebo ne, ale každopádně si budu dávat do prasátka a doufat.

 

A nakonec návrat do divadla. Jsme již ve druhé polovině sezóny. Co tě do června čeká a nač se z práce těšíš?

Momentálně zkouším v Příbrami novou komedii Umění vraždy pod režijním vedením Adama Doležela, který u nás udělal úspěšnou a velmi krásnou inscenaci Gazdiny Roby. Tohle je současná komedie, s trochu drsnějším humorem, pro čtyři herce. Naše inscenace bude českou premiérou, Adam ji přímo pro Příbram přeložil. Moc se na to těším, a jsem zvědavá, co na to řeknou příbramští diváci. Není to totiž úplně konzervativní text. A na podzim bych se měla objevit ve Višňovém sadu. Bude to celosouborovka, ale zatím nevím, do které role budu obsazena.

Pak mám ještě jeden sen, který zatím nevím, kdy a kde se povede. Jednoduše mám v šuplíku jeden text, který bych si chtěla udělat. Zatím na něj není čas, ale snad se to jednou povede.

Děkuju za milý rozhovor a přeji mnoho úspěchů.

Informace pro ty, kteří nechtějí čekat na výstavu fotografií: Annu si můžete najít jako ANN na Facebooku a kochat se jejími fotografiemi třeba denně.

Komentáře

comments powered by Disqus